Jdi na obsah Jdi na menu
 


Coming out is coming?

17. 3. 2012

 Takhle. Já se asi zbláznim. Koukám na sebe do zrcadla,  mluvím se sebou a oslovuju se ty lesbo. Pak polemizuju nad tím, zda jsem se sebou smířena. Docházím k tomu, že ano, že nechci žít ve lži, zároveň ale někde pociťuji, že nevím, jestli jsem psychicky připravena na to to říct.

Docela dost na to narážím, a vlastně doufám, že se to o mně tuší. 

Ale včera došlo k docela zásadní věci. Šla jsem tam, byla to buzní přednáška (nepěkně jsem to napsala), někde v hloubi cítila potřebu, aby mě tam vidělo co nejvíc lidí a aby se mě na to někdo ptal - zároveň jsem z toho měla děsnej strach. Nakonec se nikdo na nic neptal, neboť mě z mně nějak známých lidí viděla jenom jedna osoba. Beru to jako pozitivní věc. Dejme tomu, že to postupně přichází.

Já vlastně nevím, co dál k tomu psát.

Ne, ale asi je blbost najednou zničehonic říct to, lepší bude během nějaké konverzace to říct jako hotovou věc, né nic připravovaného, al ejako nějakou samozřejmost.

Akorát se bojim, že se na mě pak každej vysere, slušněji to nejde. Nemluvim teď ani o rodině, ale o lidech, se kterýma se bavim. Přátelé? To asi ne, já tyhle věci nevedu, prostě lidi.