Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život je absurdní

31. 5. 2018

Co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli boj se, nic

Od září jsem v Čechách, září bylo divné a hrozné. Pak uplynulo hodně měsíců, já se zaklimatizovala, vyvíjela a od ledna začala dost intenzivně žít, měla jsem vyhlídku o tom, jak úspěšně dokončím studium a tak... Pak přišel minulý týden a zjištění, že v září jsem cosi posrala.

Můj konec studia odložen o rok.

Vrátit se do ciziny? Přestěhovat se někam? Pracovat zde ve městě? Mám tolik možností a tolik nejistoty. Žádné zhroucení, téměř žádné slzy... Smích z toho, jaký je to paradox. Odhodlání tento boj vyhrát a být silnější.

....ale jak?

Do toho ty vztahy. Je konec května. Pátý měsíc. Už pět lidí.

City? Zakázány. Jenže... zákazy se občas porušují. Ale ne, nejsem zamilovaná a ne, nebolí mě to.

Můj dosud nejdelší "vztah" je založen na tom, že jsme celkem tři a já jsem ten spodek, který ví, že to nemá budoucnost.